Recenze: Listopád

Oficiální anotace:

Zeptali jste se někdy sami sebe, jaký by asi byl váš život, kdyby to v listopadu 1989 dopadlo všechno úplně jinak?
Jaké by asi byly naše osudy, kdyby komunismus neskončil a my bychom zůstali za železnou oponou oddělující nás od světa i jeden od druhého?

Jedna z nejúspěšnějších českých spisovatelek Alena Mornštajnová opět překvapuje; její nový román je dramatickým příběhem obyčejné rodiny, kterou velké dějiny během jedné listopadové noci rozdělí a postaví proti sobě. Sledujeme příběh Marie Hajné, která je kvůli účasti na demonstracích zatčena a odsouzena ke dvaceti letům vězení. Ví, že už nejspíš nikdy neuvidí vyrůstat své děti, a při životě ji udržují jen dopisy. A taky naděje, že se nakonec přece jen shledají…

Vedle toho se odvíjí příběh dívenky Magdaleny, která je odebrána rodičům a umístěna do „ozdravovny“, ve které se vychovávají nové komunistické kádry. Jejich osudy se jednoho dne protnou, ale zcela jinak, než si obě představovaly a přály.

A tehdy to začalo. Pomalu nahlodávala mou víru ve správnost našeho konání a otravovala mi život. Pletla mi hlavu, snažila se vnést do mé mysli pochyby a zviklat mou víru ve správnost socialistické myšlenky. A to jsem nechtěla připustit.
Jaký smysl by pak mělo všechno to, co jsem dělala? Jaký smysl by měla léta prožitá v ozdravovně, hodiny strávené nad učením pouček, hlášení, která jsem podala… Co by mi zbylo, kdyby se ukázalo, že cíl, pro jehož dosažení mám pracovat, je jen chiméra? Že myšlenky, k nimž jsme byli v domově vychováváni, jsou mylné a svět funguje na jiných principech?

Recenze:

Jak by to vypadalo, kdyby po roce 1989 zůstali komunisté u moci? Přesně o tomhle je zatím poslední kniha Aleny Mornštajnové, Listopád.

Kniha vypráví příběh dvou žen. Marie zvaná Maja, která kvůli veřejnému nesouhlasu s režimem a podílení se na demonstracích dostává trest dvaceti let vězení, a přichází tak o manžela a své dvě děti. Naproti tomu sledujeme Magdalenu zvanou Magdu, která se v útlém věku dostává do ozdravovny, kde se z dětí snaží vychovat nástupce komunistického režimu.

Od Aleny Mornštajnové mám kromě Hotýlku přečtené všechno, a na její další knihu jsem se nesmírně těšila. A nezklamala. Právem se řadí na první místo v mém pomyslném žebříčku nejlepších českých autorů. Její styl psaní mi neskutečně sedí, je jednoduchý, výstižný. Příběh mě chytil za srdce a potřebovala jsem vědět, co bude dál, takže mi stránky doslova mizely pod rukama.

„Život není to, co chceme, ale to, co máme. Tak jednoduché to je.“ Maje trvalo trvalo dlouho, než slova paní Karly přijala za své.
„Chcete říct, že se nemáme o nic snažit a jen čekat, kam nás osud postrčí?“ namítla.
„Naopak, prostě jen nesmíme marnit čas a trápit se kvůli něčemu, co už nemůžeme mít. Zůstat trčet na místě a ztratit se ve smutku není řešení. Člověk by měl jít dál, ať se mu to líbí, nebo ne. Z popela už dům znovu neuplácáš. Pevné stěny postavíš jen z nových cihel.“

Atmosféra je mrazivá. Tísnivý pocit a beznaděj ještě víc umocňuje současná covidová situace a všechny zákazy a nařízení s tím spojené. Alena Mornštajnová v Listopádu až děsivě popisuje, co mohlo být, a při čtení jsem si několikrát vzpomněla na knihu Svědectví o životě v KLDR od Niny Špitálníkové, která na rozdíl od Listopádu bohužel není fikcí.

V kapitolách vyprávěných z pohledu Maji sledujeme její život ve vězení. Jediné, co ji drží nad vodou je naděje, že zase někdy uvidí své děti. Po propuštění se snaží začlenit do normálního života, což vzhledem k tomu, že má nálepku odpůrkyně režimu, není vůbec snadné. O něco víc mě však bavily kapitoly týkající se Magdy a dětství strávené v ozdravovně, kde ji vychovávali k obrazu svému, učili socialistickým hodnotám a jinými slovy vymývali tedy mozek.

Pokud jste četli alespoň jednu autorčinu knihu, musí Vám být jasné, že osudy obou žen se v určité chvíli protnou. Konec byl smutný, ale ke knize pasoval a nakonec jsem ocenila, že byl příběh zakončený právě tímto způsobem.

Plný počet hvězdiček nedávám jen z toho důvodu, že u mě stále vede kniha Hana, která mě zasáhla o něco více než Listopád.