Beletrie,  Recenze,  Romány

Recenze: Věci, na které nastal čas

Oficiální anotace:

Život nelze naplánovat ani se na něj nedá dopředu připravit.

Alice a Richard, sedmnáct let jejich společného života, dvě děti, Kája a Lola. Kájovi je třináct a začíná mít rodičů dost, Lole bude jedenáct a nejvíc ze všeho na světě si přeje psa. Nikomu se nic moc neděje, stereotyp všechno překrývá jako měkká deka. Asi to není štěstí, ale žít se v tom dá. Až do chvíle, než se objeví někdo nový. A s tím pocit, že doteď to vlastně nebyla láska. Jenže jsou rodina, a cokoliv se stane jednomu, poznamená všechny. A Kája s Lolou musí najednou řešit to, co děti nikdy řešit nechtějí. Stojí ale tahle rodina vůbec za záchranu?

Autor: Petra Soukupová
Počet stran: 368
Vydáno: 2020

Alice odloží svoji krabici, vezme z rukou tu Richardovu a jde ji vrátit, odkud ji vzali. Richard se mezitím dívá na lustry a najde ještě dvě přijatelné varianty.
Tak co teda? vrací se Alice, bere ten drátěný a vloží ho Richardovi do rukou.
Richard ukáže na ty dva, které se mu zdají přijatelné, pozor, rozhodně ne ideální.
Ne. A tamten už vůbec ne, smázne to Alice.
Tak proč se mě ptáš na názor, když chceš tady tu příšernost? nevydrží to Richard.
Takže se ti zdá příšernej, jo?
Ali…
Tak proč to neřekneš rovnou?
Vždyť to říkám.
Ale já jsem ti asi před dvěma týdny takovejhle podobnej ukazovala v časopise a tys řekl, že dobrý.
To si tedy Richard nepamatuje a pochybuje, že by na něco takovýho mohl říct „dobrý.“

Recenze:

Věci, na které nastal čas je první knihou, kterou jsem od Petry Soukupové četla. A určitě není poslední.

Na necelých 400 stranách sledujeme příběh sedmnáctiletého vztahu Alice a Richarda, a to od chvíle, kdy spolu začali chodit, až po to, kdy se s z nich stali manželé a následně se jejich rodina rozrostla také o dvě děti. Sledujeme začátky jejich vztahu, kdy je všechno ještě fajn, oba jsou zamilovaní. Postupem času se však jeden druhému začínají víc a víc odcizovat a najednou zjišťují, že kromě dětí už nemají společného vůbec nic. Setrvávají zaseknutí ve stereotypním vztahu, který je oba ničí.

Styl psaní Petry Soukupové mi neskutečně sedl. Je takový hodně strohý, úderný a syrový. Celý příběh díky tomu působí o to více reálněji. Může se zdát, že jednotlivé kapitoly jsou psané spíše jako povídky, které na sebe mnohdy nenavazují. Dohromady však tvoří ucelený příběh. Příběh, který nejdříve sledujeme z pohledu Alice a Richarda, avšak později, když už mají děti, také z pohledu jejich dvou dětí. Celá kniha postrádá uvozovky v přímé řeči, takže mi pár stran trvalo, než jsem se zorientovala v tom, kdy postavy mluví nahlas a kdy si to, co je psáno, jenom myslí.

Jedná se o dost depresivní čtení, co si budeme povídat. Při čtení jsem měla pocit úzkosti, hlavně za polovinou knihy už to byla více méně jenom jedna velká beznaděj, která byla na posledních stranách skoro hmatatelná. I přesto je kniha tak čtivá, že Vás to nutí číst dál a dál. Líbí se mi, jak Petra Soukupová dokáže psát nevšedně o všedních věcech, a při čtení ve mě většinu času hlodala myšlenka, že v takovém hrozném vztahu nikdy skončit nechci.

Plný počet hvězdiček nedávám jen z toho důvodu, že pro mě kniha neměla žádnou přidanou hodnotu. To však nemění nic na tom, že byla výborná a skvěle napsaná.

Hodnocení: 4/5

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *