Autobiografie,  Recenze

Recenze: Vzdělaná

Oficiální anotace:

Tara Westoverová poprvé vkročila do školní třídy, když jí bylo sedmnáct. K lékaři poprvé zašla ještě o několik let později. Vyrůstala na samotě v idažských horách, v mormonské rodině survivalistů a náboženských fanatiků – psychicky nemocný otec se připravoval na konec světa, hromadil zásoby a nedůvěřoval státním institucím a vládě, matka se živila jako bylinkářka, léčitelka a asistentka při domácích porodech. Tara pracovala s otcem na šrotišti, kde jí dnes a denně hrozil úraz, pomáhala matce vyrábět tinktury, jeden starší bratr ji týral. Postupně dospěla k rozhodnutí, že jedinou možností je vzbouřit se a odejít z domova. Sama se připravila na přijímací zkoušky a byla přijata na Univerzitu Brighama Younga. Poté studovala na Harvardu a v Cambridgi, kde získala doktorát. Cesta ke vzdělání ovšem znamenala rozkol s rodiči a těmi sourozenci, kteří zůstali žít v Idahu. Tara zjistila, že vzdělání má osvobozující moc, ale zároveň poznala, jak vysokou cenu je za něj nucena zaplatit.

Autor: Tara Westoverová
Počet stran: 360
Vydání: 2020

Vzpomínala jsem, jak krev tekoucí po Emmině zápěstí vytvářela zvláštní vzor, rozmazával se jí po předloktí, a vstala jsem, pořád ještě jsem se třásla a snažila se vypáčit kousek měděné roury. Už jsem ho skoro měla, jenže táta hodil katalyzátor. Uskočila jsem a pořezala jsem si ruku o zoubkovaný okraj proděravělé nádrže. Otřela jsem si krev o džíny. „Neházej to sem! Vždyť jsem tu já!“ křikla jsem.
Táta se na mě překvapeně podíval. Úplně na mě zapomněl. Když uviděl krev, došel ke mně a dal mi ruku na rameno. „Neboj, zlatíčko,“ chlácholil mě. „Je tu Bůh i andělé, pracujou tu s náma. Nedovolej, aby se ti něco stalo.“

Recenze:

Autobiografie, která Vás šokuje. Takhle jednoduše se totiž dá celá kniha popsat. Ale jednoduché to určitě není. Vzdělaná je totiž strhujícím příběhem o hledání a sebepoznání.

Tara, která od malička žila s rodinou v horách amerického Idaha, na necelých 350 stranách popisuje své dětství a dospívání v mormonské rodině řízené otcem náboženským fanatikem. Otcem skálopevně přesvědčeným, že se blíží konec světa a státní instituce je chtějí ovládat a vymýt jim mozek. A od téhle jeho představy se odvíjí život celé rodiny. Tara a její sourozenci jsou nuceni pracovat na šrotišti, žít bez lékařské pomoci – jakýkoliv úraz či nemoc léčí pomocí bylinek a olejíčků – bez pojištění a školy, většina dětí také bez rodného listu. Základní hygienické návyky jako je třeba mytí rukou, když opouštíte toaletu, byste jen těžko hledali. Nic takového v téhle rodině neexistuje.

Táta prohlásil, že úřady naprogramovaly počítače pomocí šestimístného kalendáře, což znamená, že rok má jenom dvě číslice. „Až se z devadesát devítky stanou dvě nuly, počítače nebudou vědět, co je za rok. Vypnou se,“ vysvětlil mi.

Příběh mě hodně zasáhl. Prvních pár desítek stran jsem nevěřícně kroutila hlavou a říkala si, že otec je docela blázen. S přibývajícími kapitolami však bylo jasné, že je to šílený paranoik, nebezpečný nejen sám sobě, ale také svému okolí. Celou dobu ve mě bublaly pocity bezmocnosti a nespravedlnosti. Na jedné straně šílený otec, na druhé krutý bratr, kterého všichni nechali dělat, co se mu zlíbí. I přes všechno utrpení, které soužití s touto rodinou Taře přináší, se po vzoru jednoho ze svých bratrů snaží následovat svou touhu po vzdělání, jež jí bylo rodinou odepřeno.

Poprvé tak vkročí do školy ve svých 17 letech, kde se střetává se „skutečným světem.“ Ve škole zjišťuje, že její vzdělání – do té doby pouze formou samostudia – má obrovské mezery. V jedné z vyučovacích hodin narazí například na slovo holokaust, o němž do té doby neslyšela. A to je pouze jedna z mnoha a mnoha situací, na které v knize narazíte.

Celý příběh sledujeme, jak se Tara snaží vymanit z vlivu své rodiny, ale protože až do svých 17 let nic jiného nepoznala, je rozpolcená mezi tím, zda je správné, aby svůj život žila jinak a po svém nebo zda tím svou rodinu zrazuje. Přeci jenom, krev není voda, i když máte šíleného otce, matku bez schopnosti říct a obhájit si svůj vlastní názor, a bratra tyrana.

Kdybych měla jmenovat nejlepší knihu, kterou jsem letos četla, byla by to právě Vzdělaná. Pocity, které ve mě při čtení vyvolala, ve mě budou doznívat ještě dlouhou dobu. Vše umocňuje fakt, že takhle někdo skutečně mohl žít a bohužel i v dnešní době se najdou lidé, kteří takto žijí.

Hodnocení: 5/5

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *